Jdi na obsah Jdi na menu
 


ObrazekAhoj, tady máte nějaké informace. No vlastně tu je pět zvířat, ze kterých byste mohli mít referát.

 

 

Pes:

Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je pravděpodobně domestikovaný poddruh vlka obecného, nejstarší domestikované zvíře vůbec. Předpokládá se, že byl domestikován před minimálně 15 000 lety. Existuje podezření, že posléze došlo minimálně u některých populací k přikřížení šakala, tato teorie však není obecně přijímána.

Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni na egyptských i mezopotámských kresbách (3000-2000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Mezinárodní kynologická federace (FCI) v současnosti uznává přes 500  plemen psů různé velikosti, proporcí, kvality srsti i povahy.

Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, zvyklá žít ve smečkách s jasně danou hierarchií. Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za „vůdce smečky“. K tomu dochází, pokud majitel nedovede svého psa zvládnout a vychovat.

Pes je člověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží jako potrava člověka.

Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je pravděpodobně domestikovaný poddruh vlka obecného, nejstarší domestikované zvíře vůbec. Předpokládá se, že byl domestikován před minimálně 15 000 lety. Existuje podezření, že posléze došlo minimálně u některých populací k přikřížení šakala, tato teorie však není obecně přijímána.

Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni na egyptských i mezopotámských kresbách (3000-2000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Mezinárodní kynologická federace (FCI) v současnosti uznává přes 500  plemen psů různé velikosti, proporcí, kvality srsti i povahy.

Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, zvyklá žít ve smečkách s jasně danou hierarchií. Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za „vůdce smečky“. K tomu dochází, pokud majitel nedovede

Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) je pravděpodobně domestikovaný poddruh vlka obecného, nejstarší domestikované zvíře vůbec. Předpokládá se, že byl domestikován před minimálně 15 000 lety. Existuje podezření, že posléze došlo minimálně u některých populací k přikřížení šakala, tato teorie však není obecně přijímána.

Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z Turecka (Cayönü, 9500 př. n. l.) a ze Skotska (Star Car, 7500 př. n. l.). Psi jsou vyobrazeni na egyptských i mezopotámských kresbách (3000-2000 př.n. l.), kresby ukazují i krátkonohá plemena nebo psy s převislýma ušima. Mezinárodní kynologická federace (FCI) v současnosti uznává přes 500  plemen psů různé velikosti, proporcí, kvality srsti i povahy.

Psi jsou, stejně jako jejich předkové vlci, sociální zvířata, zvyklá žít ve smečkách s jasně danou hierarchií. Psi, kteří žijí s lidmi, vnímají své majitele jako svoji smečku a svého pána jako nadřazeného jedince. Problémové chování psů a jejich agresivní projevy, které někdy vedou až k útoku na člověka, je velmi často způsobeno tím, že pes vnímá svého majitele jako podřazeného jedince a sám se považuje za „vůdce smečky“. K tomu dochází, pokud majitel nedovede svého psa zvládnout a vychovat.

Pes jčlověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží jako potrava člověka.

svého psa zvládnout a vychovat.

Pes je člověkem využíván k řadě činností a hrál velkou roli v lidských dějinách, hospodářství i kultuře, viz pracovní pes. V dnešní době často plní roli domácích mazlíčků, od kterých se neočekávají žádné pracovní výkony. V některých kulturách je pes považován za nečisté zvíře, v jiných zemích slouží jako potrava člověka.

 

 

Kočka: Obrazek

Kočkovití jsou čeledí řádu šelem. Z celého řádu se právě oni nejvíce drží masožravého způsobu života. Za nejbližší příbuzné koček se považují asijští linsangové rodu Prionodon dříve řazení k cibetkám (Viverrinae). První kočky se objevily během eocénu, tedy přibližně před 40 miliony let. Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již 4000 až 7000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žije v Africe a západní Asii, ale poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu.

Jiné velmi známé druhy kočkovitých zahrnují velké kočky jako je lev, tygr, leopard, jaguár a gepard (který je přese svou příbuzný s malými kočkami) a spousta dalších divokých koček například rys ostrovid nebo puma americká.

Kočkovití jsou čeledí řádu šelem. Z celého řádu se právě oni nejvíce drží masožravého způsobu života. Za nejbližší příbuzné koček se považují asijští linsangové rodu Prionodon dříve řazení k cibetkám (Viverrinae). První kočky se objevily během eocénu, tedy přibližně před 40 miliony let. Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již 4000 až 7000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žije v Africe a západní Asii, ale poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu.

Jiné velmi známé druhy kočkovitých zahrnují velké kočky jako je lev, tygr, leopard, jaguár a gepard (který je přese svou příbuzný s malými kočkami) a spousta dalších divokých koček například rys ostrovid nebo puma americká.

 

 

Lev:

Lev pustinný je savec čeledi kočkovitých (Felidae) a jedním ze čtyř druhů velkých koček rodu Panthera. Lev je po tygrovi druhou největší kočkovitou šelmou. Hlavním a určujícím rysem lvích samců je jejich hříva. Samci váží od 150-250 kg a samice 120-150 kg. V divočině se lvi dožívají 10-14 let, kdežto v zajetí se mohou dožít i věku 20 let. Dřive se lvi nacházeli v celé Africe, Asii a dokonce i Evropě, dnes se vyskytují pouze v Africe a na pár místech v Indii. Jsou to společenská zvířata a loví ve smečkách. U lvů se znatelně projevuje pohlavní dimorfismus.

 

 

[editovat] Populace a distribuce

Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku.
 
Lvice v olomoucké zoo na Svatém kopečku.

V relativně nedávné době sahalo přirozené prostředí lvů od severu Euroasie - PortugalskoIndie, až po Afriku (kromě Sahary). Poslední evropští lvi zemřeli již v dávných časech. Na Kavkazu, posledním útočišti euroasijských lvů přežila populace lva indického až do 10. století. Mezi pozdním 19. a raném 20. století také vymřeli lvi ze severní Afriky a Blízkého východu. V dnešní době žije nejvíce lvů ve východní a severní Africe, avšak jejich stavy se rychle snižují. Dnes je africká lví populace odhadována na 16 000-30 000 kusů žijících v divočině. V 90. letech minulého století byla populace odhadována na 100 000 jedinců. Stále se zvyšující kontakt s lidmi je pokládán za hlavní důvod, který vede ke snížení jejich stavů. Zbylé populace od sebe bývají geograficky izolovány. což může vézt k tzv. inbreedingu - potlačení dalšího rozvíjení genofondu.

Lev asijský (Pahtera leo persica), jehož historické území sahalo od Turecka až po Indii a od Kavkazu po Jemen, byl vyhuben na celém území Palestiny a Blízkého východu. Dnes žijí lvi na území národního parku Gir Forest, severozápadně od Indie. Kolem tří set kusů také našlo útočiště o rozloze 1412 km² v lesnatém státě Gujarat. Jejich stavy zůstávají stabilní. V období pozdního pleistocénu byli lvi k nalezení také v Americe a severní Euroasii. Nejzajímavějšími poddruhy byly lev kapský a lev americký (neplést s pumou americkou, také známou jako americký lev). Tyto poddruhy byly nedávno považovány za dva odlišné poddruhy, genetické studie to prokázaly.

 

[editovat] Potrava a lov

Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu.
 
Lvi v Etoshském národním parku bojují o potravu.
Lev a mládě pojídající buvola afrického
 
Lev a mládě pojídající buvola afrického
Nejčastěji loví lvice
 
Nejčastěji loví lvice

Lvice loví ve smečkách, obvykle v noci nebo za úsvitu. Jejich kořistí se stávají hlavně vetší savci jako jsou antilopy, pakoně, buvoli a zebry, ale také menší zvířata jako zající a ptáci. Také nepohrdnou zdechlinami, které usmrtila jiná zvířata jako hyeny a jiné psovité šelmy. V některých lokalitách se lvi začali soustředit na. pro ně jinak nezvyklou kořist, sloní mláďata, která loví v území řeky Savuti a také v Linyanti, kde se naučili lovit hrochy. (Savuti a Linyanti jsou řeky národního parku Chobe v Botswaně). Jsou známy případy, kdy extrémní hlad dovedl lva až k usmrcení mladých slonů, časem začali napadat i dospělejší slony a příležitostně také dospělé jedince.

Lvíčata se učí lovit už ve třech měsících, ale většinou se nestanou úspěšnými lovci dokud nedosáhnou alespoň druhého roku života. Lvi dokáží vyvinout rychlost až 90 km/h, ale postrádají vytrvalost jiných kočkovitých šelem. Proto se nejdříve musí za svou kořistí plížit alespoň do vzdálenosti 30 metrů. Obvykle někteří lvi spolupracují a snaží se obklíčit stádo z několika míst. Jejich útok je rychlý a smrtící, lvice se snaží dohnat kořist rychlým sprintem a závěrečným výpadem doprovázeným dlouhým skokem a vytaženými drápy. Kořist většinou usmrtí zardoušením. Protože lvi loví na otevřeném prostranství kde mohou být lehce kořistí spozorováni, týmová práce ve smečce zvyšuje úspěšnost lovu. Smečka také pomáhá lvům při ubránění již ulovené kořisti před ostatními predátory, například hyenami(Ty mohou zdechlinu ucítit i na vzdálenost několika kilometrů). Samci se ve smečce většinou na lovu nepodílejí, ale pokud se smečka snaží ulovit nějaká větší zvířata jako jsou buvoli, zapojí se také.

Dospělá lvice sežere za den zhruba 5 kg masa, samec spotřebuje až 7 kg.

 

 

 

Žirafa: Obrazek

Žirafa (Giraffa camelopardalis) je sudokopytník, je nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů. Samice jsou obecně trošku menší a lehčí.

Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Nicméně žirafa náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim.

 

[editovat] Prostředí a chování

Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje každý den maximálně 20 minut a to navíc nikdy nespí v kuse.

 

[editovat] Anatomie

Mezi význačné znaky patří velké oči a uši, chůdovité nohy s velkými chodidly a tenký ocas s oháňkou, která slouží například k odhánění much. Na hlavě má žirafa dva až čtyři růžky (osikony), které jsou u samců větší než u samic. Krční páteř je i přes svou déklu složena pouze ze sedmi obratlů stejně, jako u ostatních savců. Cévní systém umožňuje bránit průtoku krve, aby při sklonění hlavy nedošlo k poškození mozku hydrostatickým tlakem.

 

[editovat] Žirafí krk a jeho evoluce

Jako příklad lamarkistické evoluce se obvykle uvádí prodlužování žirafího krku. Podle této teorie byly žirafy nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost. Ve skutetečnosti je velikost žirafího krku pravděpodobně výsledek pohlavního výběru. Samci s větším a mohutnějším krkem jsou v soubojích úspěšnější a mají větší úspěch u samic. Proto vznikl selekční tlak na samce s mohutným krkem, jejichž hlava je v současnosti často výše, než větve stromů, na kterých se žíví.

Často uváděný doklad neschopnosti evoluce předvídat dopředu je způsob, kterým je inervován larynx savců. Rekurentní laryngiální nerv je veden po zadní straně aorty a zpět do hrtanu. U žiraf to vytváří několikametrovou smyčku, která začíná v mozku, vede kolem srdce a pak stoupá zpět do krku žirafy. Viz "evoluční fušeřina" (evolutionary tinkering)


 

[editovat] Rozmnožování

Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, připadně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní po kterých se narodí jedno mláďě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů.

 

[editovat] Nepřátelé

Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.

 

 

Sokol: Obrazek

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) je kosmopolitně rozšířený sokolovitý dravec. Samice je výrazně větší než samec a může dosahovat až velikosti havrana. Má dlouhá špičatá křídla a krátký ocas, který se ke konci zužuje. Na zbarvení je nejnápadnější charakteristický tmavý „vous“ na bílé tváři. Jeho kořistí jsou převážně ptáci do velikosti kachny. Druh má množství popsaných poddruhů, ale ne všechny jsou uznávány. Různé prameny uvádí 15 – 17 poddruhů.

Rozpětí křídel sokola stěhovavého je 85 - 115 cm, délka těla 35 – 50 cm. Samci váží od 500 g do 750 g, samice jsou výrazně větší a váží 910 až 1500 g. Velikost je variabilní stejně jako zbarvení, podle toho o jaký poddruh se jedná. Severnější druhy jsou větší, jižní druhy jsou drobnější.

Zbarvení sokolů je velmi variabilní. Čím severnější populace, tím je celkové zbarvení světlejší, naopak v tropech může zbarvení hlavy a zad být až černé. Následující popis tedy platí hlavně pro poddruh sokol stěhovavý eurosibiřský (F. p. peregrinus), který se vyskytuje v České republice. Dospělý pták má tmavě šedý až šedočerný hřbet a bílou spodinu s kapkovitými skvrnami na hrdle přecházejícími v příčné vlnky na břiše. Samice může mít spodinu těla nahnědlou. Ruční letky jsou černohnědé, špičky křídel černé, ocas šedohnědý, s příčnými skvrnami. Konec ocasu je bíle olemován. Na bělavou tvář zasahuje tmavá šedočerná barva z temene a tvoří nápadný, charakteristický vous. Světlejší severní populace mají i tento vous užší a méně výrazný. Mladí ptáci mají hřbet spíš šedohnědý s bělavými nebo nažloutlými lemy per. Ocas mají tmavohnědý se světlými příčnými pruhy. Spodinu těla mají výrazně podélně skvrnitou.

[editovat] Potrava

Sokoli létají rychlým mávání křídel, plachtí je na krátkých úsecích. Loví téměř výhradně ptáky za letu. Jeho styl lovu není příliš vhodný pro pozemní kořist, proto se k lovu drobných savců uchyluje výjimečně a ptáky na zemi se pokouší donutit vzlétnout. Vrhá se z velké výšky na kořist pod sebou a na kořist útočí svými pařáty. Při střemhlavém letu dosahuje až 300 km/h (podle některých zdrojů až 400 km/h). Náraz v této rychlosti by byl nebezpečný i pro něj a proto se snaží trefit spíš křídlo, než přímo tělo kořisti. Ze stejného důvodu nemůže zaútočit na hejno a některé druhy drobných ptáku se proto na obranu před sokolem shlukují do hejna. Kořist většinou po útoku klesne k zemi, kde ji sokol usmrtí klovnutím, pokud pád přežila.

Nejčastější kořistí sokola stěhovavého bývají: holubi, hrdličky, špačci, různé druhy drozdů, koroptve, různé druhy kachen, racci, ale i drobnější ptáci jako rorýsi, vlaštovky či pěnkavy. Troufne si i na havrany a vrány. Ze savců jsou častí netopýři, ale i králíci, sysli a veverky.

[editovat] Rozmnožování

Samice sokola stěhovavého na hnízdě s mládětem
 
Samice sokola stěhovavého na hnízdě s mládětem

Sokoli pohlavně dospívají ve dvou až třech letech. Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety. V přírodě hnízdí převážně na skalních stěnách, pokud nemají k dispozici skály, zahnízdí i ve starém hnízdě jiného druhu. Sám hnízdo nestaví, ani neupravuje, na skále mnohdy hnízdí přímo na holém podkladu. Byla zaznamenána i hnízda na zemi. Oblíbil si lidské stavby a často hnízdí ve zříceninách hradů nebo na různých věžích. Přesto na rozdíl od poštolky nehnízdí příliš často ve velkých městech. Na svá hnízda se pravidelně vracejí, nebo hnízdí aspoň poblíž starého místa.

Ve střední Evropě snáší samice nejčastěji na konci března či začátku dubna 3-4 vejce. Sedí na nich cca 29-30 dní samice občas ji střídá samec. Samice si buď potravu sama uloví, když ji samec vystřídá v sezení, nebo jí samec nosí kořist na hnízdo. Po vylíhnutí se o mláďata na hnízdě stará cca 14 dní jen samice, samec přináší kořist, po té se střídají. Mláďata opouští hnízdo po 35 až 42 dnech, ale rodiče je nadále krmí ještě aspoň dva měsíce.

 

 

 

Zdroj Wikipedie!